GEORG BASELIZ

Život

Georg Baselitz, se narodil jako Hans-Georg Kern 23. ledna roku 1938 v městečku Deutschbaselitz ve východním Německu.[1] Po tomto městě si v roce 1961 zřejmě ze sentimentálních důvodů změnil příjmení na Baselitz.[2] Je označován jako enfant terrible (neposlušné dítě) pro svoji nekonvenční uměleckou tvorbu, která byla reakcí na poválečnou situaci v rozděleném Německu na demokratický západ a socialistický východ. Tento německý malíř, grafik a sochař poválečné generace je známý především pro své obrazy figurální povahy, které maloval a vystavoval "hlavou dolů".[3]

V roce 1956 začal studovat malbu v Hochschule für Bildende und Angewandte Kunst ve Východním Berlíně v ateliéru profesora Waltra Womacky. Následujícího roku 1957 byl ale z této školy vyloučen a následně na to se mu podařilo uprchnout do Západního Berlína, kde studoval malbu do roku 1962 v Hochschule für Bildende Künste pod vedením profesora Hann Triera.[4] Poznal tam nové umělecké směry, jako informel, francouzský tachismus, expresionismus, konceptuální umění a art brut. Blízká mu byla tvorba především Vasilije Kandinského, Kazimira Maleviče, Ernsta Wilhelma Naye či Edvarda Muncha. Četl práce Friedricha Nietzscheho, Charlese Baudelaira, Stefana Georga, Comta de Lautréamonta a dalších, jež měly značný vliv na jeho ranou tvorbu. V roce 1965 získal Baselitz stipendium na roční studijní pobyt ve Florencii.[5] V roce 1977 se sám stal profesorem v Akademie der Bildenden Künste v Karlsruhe a v roce 1983 na Hochschule der Bildenden Künste v západním Berlíně.[6]

Baselitz vytvořil repertoár expresivních krajin, zvířat, hrdinů, nahých lidí a portrétů. V průběhu sedmdesátých let se přidal k umělecké skupině "Novodobí fauvisté", kteří byli charakterističtí pro využívání ohnivých barev. Mezi léty 1983 a 1988 a poté od roku 1992 do roku 2003 působil v Hochschule der Künste v Berlíně. V roce 1980 reprezentoval svou zemi společně s Anselmem Kieferem na Benátském bienále, kde vystavoval svou první sochu s názvem Model pro sochu (Modell für eine Skulptur). Tento monumentální dřevěný objekt symbolizuje postavu v nacistickém pozdravu a vzbudil velkou kontroverzní odezvu, jež přenesla otázku současné německé identity do popředí.[7]

Georg Baselitz se nejprve pohyboval v prostředí východního Německa, kde byl jako umění oficiálně uznáván pouze sociální realizmus. Když se dostal do západního Německa, seznámil se s abstraktním uměním, které se v té době stávalo mezinárodním trendem. Ani s jedním z těchto směrů se Baselitz nespokojil. Inspirací pro něj byl německý expresionismus z předválečného období, který byl nacisty odsouzen. Ve své tvorbě naráží na německou politickou historii a zabývá se tím, co to znamená být Němcem a německým umělcem v poválečné době.[8] Snažil se, aby německá poválečná společnost nezapomněla na násilí války, proto konfrontoval diváky s určitou ošklivostí témat ve svých dílech. Příkladem může být dílo s názvem Die Groose Nacht im Eimer, které uveřejnil na své první sólo výstavě v roce 1963 v Berlínské galerii Werner & Katz.[9] Pro svůj provokativní, kontroverzní obsah (masturbující muž s gigantickým penisem) bylo policií a státním exekutorem zabaveno. Následný soudní spor se táhl několik let a malíře tak přišel na nemalé finanční prostředky.

V šedesátých letech minulého století, kdy se německá společnost měnila podle vzoru amerického konzumu, Baselitzova tvorba znamenala protest a odmítnutí. Do středu zájmu své malířské tvorby položil lidskou figuru. V jeho rané tvorbě nalezneme sérii maleb archetypálních postav hrdinů a partyzánů, kteří vypadali jako neohrabaní obři v rozedraných šatech, například Der Hirte z roku 1965.

Od roku 1969 začal své obrazy malovat a vystavovat "hlavou dolů". Metoda převráceného zobrazení byla nejdůslednějším krokem Baselitzovy tvorby. Touto metodou znejišťuje naše vidění, znejišťuje také myšlenku perspektivně budovaného obrazového prostoru. Nebylo ale ojedinělé, že i v profesionálních kruzích zůstala tato myšlenka nepochopena a lidé otáčeli jeho obrazy "hlavou nahoru".[10]

Baselitzovo dílo se vyznačuje expresivní tvorbou, nerafinovaným, téměř groteskním figurativním zobrazením, výraznými barvami, energickými tahy štětcem, začleněním archetypů do námětů a provokativními tématy, které se odkazují k politické historii své země. Baselitz také ve své tvorbě využívá komplementárního a tonálního kontrastu. Exprese, jež se objevila v jeho obrazech v šedesátých letech, časem nijak neochabla a jeho divoký malířský styl si našel mnoho příznivců.[11]

Jeho práce byla inspirací pro vznik neo-expresionistické malby v Německu v roce 1970. O deset let později se jeho umělecký vliv rozšířil nejen do ostatních evropských zemí, ale také do Spojených států, kde se stal povzbuzením pro umělce, kteří tíhli k podobnému stylu tvorby. [12]

Georg Baselitz dokazuje, že je vždy možné odkazovat na nové cesty a metody malby, třebaže tento výtvarný žánr bývá často prohlašován za vyčerpaný. Jeho tvorba je neustálým hledáním nových motivů a předmětů zkoumání a vypořádává se tak s otázkou, kam až tento výtvarný styl může zajít a kde jsou jeho hranice.[13]

[1] Detlev Gretenkorf, Biography, in: Detlev Gretenkort - Toni Stooss - Tina Teufel (edd.), Georg Baselitz - Gemälde und Skulpturen 1960-2008 (kat. výst.), Museum der Moderne Salzburg 2009, s. 191-197, s. 191.

[2] Georg Baselitz - Bilder, die den kopf verdrehen (kat. výst.), Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland, Bonn 2004, s. 173.

[3] Ibidem, s. 153.

[4] Gretenkorf (pozn. 1), s. 191.

[5] Ibidem

[6] Jane Turner (ed.), The Dictionary of Art - 3, London 1996, s. 323.

[7] Georg Baselitz, Artnet, https://www.artnet.com/artists/georg-baselitz/biography, vyhledáno 20. 4. 2018.

[8] Toni Stooss, Preface, in: Detlev Gretenkort - Toni Stooss - Tina Teufel (edd.), Georg Baselitz - Gemälde und Skulpturen 1960-2008 (kat. výst.), Museum der Moderne Salzburg 2009, s. 13-17, s. 14.

[9] Gretenkorf (pozn. 1), s. 191.

[10] Stooss (pozn. 8), s. 13.

[11] Georg Baselitz, Malen aus dem kopf, auf dem kopf oder aus dem topf?, in: Georg Baselitz - Bilder, die den kopf verdrehen (kat. výst.), Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland Bonn 2004, s. 153.

[12] Turner (pozn. 6), s. 324.

[13] Stooss (pozn. 8), s. 16.

Sochařské dílo

Georg Baselitz významně přispěl k současnému sochařství. Baselitz bortí uměleckou tradici a řád Německa, nejenom svými zkroucenými postavami se znetvořenými obličeji a těly, lidskými torzy a obnaženými akty vystupujícími k nám jakoby z prostoru, ale i intenzitou expresního tahu štětcem. Tento proces divoké tvorby je možné spatřit i v jeho sochařských a grafických pracích. Ve své práci nepřetržitě porušuje stanovené kategorie a pravidelnosti. Rozmanité významy jeho skladeb, narážky a obrazové odkazy na dějiny umění, současné dějiny a biografii, ironická vzdálenost a dychtivost experimentu zdůrazňují, jak neustále přehodnocuje a opakuje svůj styl. Jeho sochařské začátky se datují do roku 1979.[1] Baselitz již od počátku svých sochařských děl bojuje proti harmonii a symetrii, stejně jako v obrazech. Jako malíř přiznává největší možnou svobodu jednotlivým tahům v jeho malbách, jako sochař zpracovává dřevo pomocí řetězové pily, sekery a dláta. Surové výkony síly vytvářejí v plastice náhlé linie, zářezy a řezy. K vyjádření stejného problému je dle Baselitze socha kratší cestou než malba. Podle něj je socha primitivnější, brutální a bezpodmínečná. Živá evokující síla tvůrčích prostředků je mnohem více čitelná a mnohem méně skrytá v prostředí sochařství než v malířské tvorbě.

Výtvarníkův první sochařský počin Modell für eine Skulptur způsobil poprask na benátské výstavě v roce 1980.[2] Jeho "model" a "myšlenka na plastiku" ovšem ztělesňovaly rysy děl, které přicházejí: kategorické odmítnutí elegantního, agresivně hrubá manipulace, spojení s osobní nebo kolektivní historií, práce se sekerou a malované vyznamenání.

V roce 1989-1990 vytvořil sérii Dresdner frauen, která se vrací do doby konce druhé světové války.[3] Deset z těchto monumentálních hlav, dostatečně individualizovaných na to, aby naznačilo oběti zničení svého města v únoru 1945, tvoří skupinu s vizuální konzistencí díky hieratickým postojům (velikost zobrazovaných postav se řídí dle společenského postavení), násilím řezů a živých barev.[4]

Na podzim roku 2003 byl sochařův autoportrét Meine neue Mütze první z řady plastik, které byly vytvořeny v nadživotní velikosti.[5] Zatímco jeho předchozí skulptury byly někdy poznamenány tvrdou ironií, tyto postavy byly oblečené v kostýmech, díky kterým působí jako dětské hračky a vyzařují určitou naivitu. Tato skupina ukazuje, že si autor hraje s nesouladem mezi tímto počátečním vnímáním a naprostým gigantismem děl a zároveň přidává autobiografický vstup. Protějškem této skulptury je právě Frau Ultramarin, které se tato práce bude věnovat podrobněji. Obě tyto postavy byly společně vystaveny v roce 2009 v Salzburgu.[6]

Jednou z novějších plastik je autoportrét, nedotčené reprezentace sebe v póze naznačující utrpení Krista v populárním umění. Tato melancholická postava, převážně modré barvy, je opatřena neobvyklými atributy a to bílou čepičkou, ironicky označenou "Zero" a boty s vysokými podpatky - agresivním tvrzením o její sexualitě.

Baselitz je úzce spojen s umělci, jako jsou A. R. Penck a především Eugenem Schönebeckem, kteří demonstrují podobné stylistické tendence, a důraz na předmět je kladen před přísnou abstrakci.

[1] Turner (pozn. 3), s. 324.

[2] Ibidem

[3] Gretenkorf (pozn. 1), s. 195.

[4] Více na https://www.youtube.com/watch?v=ellkSPUj_Uo, vyhledáno dne 25. 4. 2018.

[5] Gretenkorf (pozn. 1), s. 196.

[6] Stooss (pozn. 8), s. 16.

Frau Ultramarin

Sochařské dílo Frau Ultramarin bylo vytvořeno v roce 2004 a nyní je v soukromé sbírce nejmenovaného majitele. Jedná se o dřevěnou plastiku, která je barvena olejovými barvami a jak je již z názvu patrné, použita byla především barva ultramarínová. Rozměry této plastiky jsou 295,5 × 94 × 107 cm.[1] Frau Ultramarin byla vytvořena z kusu cedrového dřeva za pomocí řetězové pily a sekyry.[2] Její ztužené pohlaví naznačuje mužnost, ale boty jsou na vysokém podpatku, což značí ženský element. Georg Baselitz zde koreluje mezi brutalitou v podobě velikosti. Geometricky ztvárněná anatomie, tvář a rozmanitost možných smyslů ještě tuto brutalitu podtrhuje. Socha Frau Ultramarin má na sobě roztrhané plavky, které evokují melancholický ráz této skulptury.

Baselitz se v každé své sochařské fázi zajímal o znázornění sebe a vlastního těla. V roce 2003, tedy rok před vytvořením Frau Ultramarin, představil umělec dílo s názvem Meine neue Mütze, které bylo Baselitzovým autoportrétem. Frau Ultramarin je protějškem k této soše a zobrazuje portrét jeho manželky v nadživotní velikosti. Plastika má na sobě náramkové hodinky, které se možná odvolávají na čas, jež je všudypřítomným společníkem člověka. Na hodinkách jsou zřetelně viditelné ručičky, které jsou divákovi pořád na očích. V tomto symbolu může pozorovatel rozpoznat sám sebe v čase, tedy ve stárnutí. Tento symbol také donutí člověka přemýšlet o jeho lidské povaze a úloze. Velikost této sochy dodává osobě, která se na ni dívá pocit malosti a také nedotknutelnosti této sochy. Obhroublé zářezy jsou důkazem velké fyzické síly, což v divákovi může evokovat návrat ke kořenům.

Jelikož jsou řetězová pila se sekerou a sekáčem hrubé nástroje, které jaksi napadají dřevo, působí Basiletzovy sochy násilně a téměř "zmrzačeně". Tento způsob tvorby soch je spojeno s maximálním rizikem, kdy má nejmenší chyba, nejmenší odchylka čáry nebo řezu, za následek přerušení práce. Baselitz zpracovává pouze určitý typ dřeva. Jedná se o surové dřevo, které je tvarováno a zvěčněno pomocí nástrojů obvykle určených ke zničení nebo k řezání. Sochařská díla jsou poté nejasně vylepšena několika vrstvami surového nátěru s minimální barevností. Umělec používá primární barvy někdy společně s černou a bílou. Reprezentace tohoto díla je měkčí, barvy jsou klidnější, směrem k námořní modré nebo světle modré, zatímco proporce jsou stále větší a neúměrně. Neproporcionální tělo připomíná kmenový totem. Toto dílo je odmítnutím klasické tradiční tvorby. Vyzařuje z něj určitý návrat ke kořenům umění. Frau Ultramarin si vyhrává s naivní až dětskou kompozicí a jednoduchým výrazem.

[1] Detlev Gretenkort - Toni Stooss - Tina Teufel (edd.), Georg Baselitz - Gemälde und Skulpturen 1960 - 2008 (kat. výst.), Museum der Moderne Salzburg 2009, s. 142.

[2] Schwander (ed.), Baselitz, Washington DC 2018, s. 268.