JULIUS MAŘÁK

Život

Julius Eduard Mařák se narodil 29. Března roku 1832 v Litomyšli. Pocházel z hudebně nadané rodiny a i on sám se rozhodoval, zdali se vydá na dráhu hudební či malířskou. Malířství zvítězilo.

V letech 1852-1853 studoval na pražské akademii. Kdy se ale maldý Mařák na akademii dostal, nelze pro nedostatky v zápisech zjistit. Roku 1847 ukončil litomyšlské gymnázium a tak je pravděpodobné, že již téhož roku nastoupil na akademii.[1] Studoval u profesora Maximiliána Haushofera, jehož přízně se však nedočkal. Poté se učil v Mnichově u krajinářů Leopolda Rottmanna a Eduarda Schleicha.[2] Na mnichovskou akademii však nevstoupil. Nepříznivé majetkové poměry rodičů ho přinutily k návratu do Prahy. Přestože nebyl žákem mnichovské akademie a studoval tam soukromě, nesporně značně rozšířil svůj umělecký obzor a poučil se o stavu výtvarných proudů ve světě. Když se ocitl zase v Čechách, putoval po jejích krajích a studoval malbu v plenéru. Poté se za vidinou lepších životních podmínek přestěhoval společně s rodinou do Vídně, kde mu byla hlavním pramenem obživy učitelská práce v šlechtických rodinách. Mařák tam již od roku 1858 pravidelně vystavoval na výstavách Kunstverereinu. Ve Vídni se také zdokonaloval v krajinářské malbě, a to u Franze Steinfelda.[3] Prvního veřejného uznání se mu dostalo až roku 1866 díky rozměrné uhlokresbě s názvem Auch ein Kongress. Za zmínku stojí také Čapí sněm, který mu získal na vídeňské světové výstavě v roce 1873 zlatou medaili. Díky těmto úspěchům začal dostávat zakázky a roku 1878 vznikají na objednávku císaře známé Rakouské Lesní charaktery, za něž se Mařákovi právem dostalo od vídeňské akademie Reichlovy ceny.

Mezitím se tento umělec oženil se svou žačkou Idou a v roce 1875 se jim narodila dcera Pepa, která zdědila malířské nadání po svém otci a také se tomuto řemeslu věnovala.

V Praze získal větší zakázku až roku 1882 a to na výzdobu předsíně královské lóže v Národním divadle. Přičiněním Josefa Hlávky[4] byl pak Mařák v roce 1887 povolán do Prahy na malířskou akademii, kde se stal profesorem krajinářství. Hned prvním rokem byl zvolen rektorem ústavu a jeho snahou bylo, aby z něj odstranil vše zastaralé, co brzdilo výchovu žáků. V jeho oddělení se už nekopírovaly předlohy starých mistrů, ale malovaly se skutečné pařezy, větve, polena a další věci, které šly přinést z přírody do školy.

Mařák měl vynikající učitelské a organizační schopnosti a nezměrnou lásku k tomuto oboru své činnosti. Tyto schopnosti tu rozvinul v nejširší míře a vybudoval školu, jejíž průbojné vedení je možné srovnávat jen s činností Antonína Mánesa.

Školská činnost ho značně odváděla od vlastní umělecké práce, zejména pak od jeho oblíbeného cyklického zpracování krajin. Posledním takovým cyklem byly pohledy na české hrady a památná místa, malované v letech 1896-1897 pro schodiště Národního muzea. Tento významný umělec zesnul 8. Října 1899 v Praze.

[1] Viktor Šuman, Julius Mařák a jeho škola, Praha 1939, s. 5.

[2] Ibidem, s. 6.

[3] Naděžda Blažíčková-Horová (ed.), Julius Mařák a jeho žáci (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1999, s. 31.

[4] Šuman (pozn. 1), s. 15.

Charakteristika

Julius Mařák patří ke generaci Národního divadla a k nejvýznamnějším českým krajinářům 19. století. Místo, jež zaujímá v českém krajinářství 19. století, je významné z hlediska jeho celkového vývoje. Jeho dílo není sice průkopníkem ani myšlenkových, ani formálních nových názorů, je však dovršitelem českého krajinářství. Jestliže doposud Mnichov udával cestu, Mařák ji rozvětvil odbočkou do Vídně.[1] Mnichovské krajinářství tíhlo vždy k epickému vyprávění, vídeňské mělo sklon k lyrickému roztoužení. Tak vyhraněný lyrický přízvuk českému romantickému malířství doposud chyběl. Mařák tuto mezeru vyplnil. Jeho poetismus je patrný již z titulů, které svým obrazům a kresbám dával. V něm dospěla právě ta virtuózní malba, která byla řemeslně i technicky dokonalá v tvaru i v barevném odstínu. K její stále dokonalejší formě spělo malířství na cestě od romantismu k realismu.

Mařák byl také výborným rytcem. Po dlouhé době, při které byla technika leptu ve své klasické podobě téměř zapomenuta, se k ní Mařák vrací jako první z českých umělců. Podle K. B. Mádla se učil leptu ve Vídni u J. L. Schmidta na konci padesátých let[2]. Většina jeho leptů vzniká kolem roku 1860, kterých je dnes známo něco kolem třiceti. Jemná čárkovací technika těchto prací je protikladem i doplňkem Mařákových kreseb uhlem. I v nich je zřejmá snaha o měkké spojení i odstupňování ploch v jednotný celek, který je tak dokonale vyvážený, že i rostlinný detail, přímo s vědeckou přesností zachycující charakter rostlin, je s velkou dovedností zapojen do celkové atmosféry obrazu.

Obrazy vnitřků lesa a života v něm se staly umělcovou doménou. Les byl pro něj chrámem, určeným k uctívání krás přírody. Mařák se v něm vyhýbal všemu, co připomínalo všednost. Možná proto se vyhýbá člověku, a pokud se ho již rozhodne zobrazit, zdůrazní jen jeho malost a nicotu. Aktuální téma lesního interiéru vrcholilo právě ve druhé polovině 19. století[3] a souviselo s proměněným vztahem člověka k přírodě - se schopností vnímat vnitřek lesa jako interiér, který odráží divákovo nitro.

Stylově se jeho dílo postupně posouvá od romantismu k realistickému plenéru. Častým důvěrným stykem s přírodou se vyvíjel Mařákův výtvarný projev k stále realističtějšímu pohledu na strom a charakteristiku lesního prostředí, z něhož vyrůstal. Jeho barevnost se pohybuje především na škále zemitých hnědí, okrů a zelení, to vše plnoplasticky promodelované světlem a stínem. V pozdějších pracích se projevuje rozvolňování malířského rukopisu, které v mnohém předznamenává impresionistickou tvorbu jeho žáků.

[1] Jan Loriš, Julius Mařák, Praha 1955, s. 7.

[2] Ibidem, s. 5.

[3] Alexandr Matoušek, Vnitřek lesa, lesní charaktery: Julius Mařák a jeho krajinomalby, Praha 2007, s. 18.

Březina (1879)

V depozitáři olomouckého Muzea umění se nachází hned sedmnáct Mařákových prací a to pět olejomaleb, z nichž tři jsou na plátně a pak po jedné na dřevě a lepence. Dále devět kreseb, převážně uhlem, ale jsou zde i tři kresby tužkou a jedna tuší. Muzeum vlastní také tři jeho heliogravury.

Mě nejvíce zaujala olejomalba s číslem O 1867 nazvaná Březina. Tento obraz je datován do roku 1879. Jedná se tedy o olejomalbu na plátně, jejíž rozměry jsou 64 centimetrů na výšku a 47 centimetrů na šířku. Obraz byl do muzejních sbírek zakoupen v roce 1980 ve Starožitnostech v Praze.

Plátno je signováno štětcem, černou barvou v pravém dolním rohu písmeny J. M., tedy iniciálami Julia Mařáka. Na zadní straně je štítek psaný perem:

Julius Mařák / Březina 1879 , Ds. J. 38 / Rudolfinum 1905

Na obraze je zachycen náhled do přírody, přesněji do krajiny hájku ve svahu s kmeny stromů. Jelikož je tato krajina vyobrazená téměř dokumentárním způsobem, je na první pohled zřetelné, že se jedná o kmeny bříz.

Kmen, umístěn nejblíže k nám se nachází v pravé části ve vertikále umístěné do zlatého řezu. Za ním v mírném svahu vyrůstají další břízy, nikde však nejsou viditelné celé, včetně korun. Na celém výjevu není vyobrazen horizont krajiny. Umělec nás vtáhl doslova do kouzelné zeleně přírody. Malíř zachytil pouze vybíhající kmeny ze země a soustředil se jen na spodní patro. Vrcholky těchto stromů jsou pomyslně přeťaté a díky mírně stoupajícímu terénu se na obrazu nevyskytuje ani obloha. I přesto je ale díky světlým odstínům patrné, že je slunečný den. V tom nás ještě utvrdí hra světel a stínů na travnaté ploše mezi stromy. Také odlesky slunečních paprsků na typicky zvrásnělých kmenech bříz toto tvrzení podporují. Toto světlo dopadá z levého horního rohu. V levém horním okraji a za zástupy těchto kmenů se ještě objevují listnaté keře, které jsou kvůli vzdálenosti poměrně rozmazané.

Na plátno byly použity převážně zelené odstíny barev v kombinaci s bílými kmeny bříz a v detailech můžeme pozorovat hnědé a šedavé tahy. Po podrobnějším zkoumání zahlédneme v levém dolním rohu žlutou květinu, pravděpodobně pampelišku. Žlutou barvu pak objevíme i na listech keřů a spodního větvoví kmenů.

Mařák na tomto plátně vytvořil atmosféru, která nás vybízí vstoupit dovnitř a objevovat hloubku lesa. Obraz v nás vyvolává pocit, jako bychom se ocitli v samotné přírodě a k ní nám svým způsobem prohlubuje vztah. I zde můžeme spatřovat umělcovu schopnost zobrazit vnitřek lesa jako interiér, který rezonuje s divákovým nitrem.

Toto dílo nesporně spadá do období přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ve kterém Mařák začal záběry krajin postupně zmenšovat. Díky tomu se v malých výsecích lesa mohl zaměřit i na menší detaily.

Podobnými náměty se zabývalo více českých malířů. Za zmínku jistě stojí například Alois Bubák (1824-1870). Ten byl jedním z prvních, který se odklonil od tématu alpských krajin, a který si začal všímat prosté krásy českých krajů, které svou skladbou a jednoduchou lineární podstatou hověly lépe jeho výtvarnému ideálu. Byl jedním z prvních, který šťastně vystihl a zachytil náladovost českého kraje, která byla daleko od imaginární krásy alpských velikánů, jak ji nadšeně velebil Haushofer. Možná i proto si s tímto učitelem Mařák nerozuměl.

Dalším z umělců, kterým byla blízká tvorba podobná té Mařákově, byl Adolf Kosárek (1830-1859). Všímal si už skoro výhradně české krajiny a jejího intimního rázu, do kterého vkládá poprvé osobní náladu a duchovní rys. Kosárek byl také přítelem o dva roky mladšího Mařáka.

Podobně jako u Mařáka byl cílem malířů barbizonské školy odvrat od strnulého klišé v ateliéru komponované krajiny a návrat k reálné přírodě. Julius Mařák ale k plenérismu v Čechách tíhnul ještě více. Barbizonská škola, ve které působili umělci jako Théodore Rousseau, Diaz de la Peňa, Charles-Francois Daubigny či Jean-François Millet ovlivnila z českých krajinářů především díla Antonína Chittussiho(1847-1891). Jeho tvorba prošla značným vývojem, až se dostala k plenérismu krajinářství a právě zde, pod vlivem barbizonské školy vytvořil lyrickou syntézu české krajiny a v podání atmosféry se přiblížil spíše impresionismu. Oproti tomu stojí poetizující romantika Mařákova, která má nesporně silnou příchuť realismu. Chittussi navíc ve své tvorbě nevěnoval pozornost uzavřeným výsekům lesa a soustředil se spíše na krajinu otevřenou, protáhlý horizont a u některých obrazů na hru nebe, které se například zrcadlilo v jezeře či rybníku a samotná krajina byla pouhou tenkou linií. Samozřejmě i Mařák dokázal vytvořit pohledy do široké krajiny a v jeho dílech se objevovaly i figury. Připomenu například cyklus devíti obrazů pro výzdobu předsíně v Národním divadle. Nicméně nejblíže tomuto umělci stál samotný les. Dílo Březina není v jeho tvorbě dílem ojedinělým a dá se najít celá řada podobných obrazů. Z mého pohledu jsou mu nejblíže například díla nazvaná Šumavský prales, kde také uplatňuje pohled pouze na kmeny stromů, Stromy v sadě, Krajina s bažinou nebo Letní zátiší.