RADOSLAV KRATINA

Život a tvorba

Radoslav Kratina se narodil 2. prosince roku 1928 v Brně. V letech 1943 až 1948 studoval tamní školu uměleckých řemesel, kde se naučil základy výtvarných technik, práci se dřevem, hlínou, vytvářel grafiky a sítotisky. Po maturitě nastoupil do vojenské služby, kterou však kvůli špatnému zdravotnímu stavu nedokončil. Absolvoval praxi oděvního návrháře, kde načerpal zkušenosti s užitým uměním a jeho tvorbou.[1] Racionalita a přesnost, která mu byla vlastní, byla také nezbytná z hlediska přesnosti střihů a geometrizování vzorců. Poté nastoupil v roce 1952 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Byl zaujat abstrakcí, čistými tvary linií a tehdejším směřováním moderního umění. Z počátku studoval u Josefa Nováka, u kterého však nebyl příliš spokojený. Chtěl více rozvíjet manuální tvorbu a zažádal o přestup do ateliéru Emila Fily a po jeho smrti v říjnu 1953 ve studiu pokračoval pod vedením Aloise Fišárka. Poté se Kratina věnoval užité tvorbě, především navrhování tisku na látky, na kterých již tehdy vznikaly zajímavé geometrické variace, prozrazující umělcovu zálibu v jasně dané kompozici.[2] Když v roce 1958 vystavoval pod vedením svého bývalého kantora Josefa Nováka na EXPO v Bruselu, již se znal se svou budoucí ženou Helenou, která působila jako oděvní návrhářka. Po jejich sňatku v půli šedesátých let spolu žili v malém bytě na pražském Pohořelci. V roce 1962 se Kratinovi přestěhovali na Malešické sídliště do nejvyššího poschodí čtyřpatrového panelového domu, kde v největším z pokojů zřídil svůj ateliér. V tomto prostředí vznikala umělcova díla prakticky nepřetržitě, až do jeho smrti.

Po stěhování Kratina upustil od oděvního průmyslu a soustředil se jen na volnou tvorbu.[3] Zpočátku využíval postupy jako je otiskování, lepení a sítotisk. Již zde se v jeho dílech objevovala silná geometrizace a variování prvků. Po vyčerpání možností tisku a přetiskování, zaujala Kratinu oblast vystouplého reliéfu, jež byl umístěn na plátně či desce a stále jejich výšku zvětšoval.[4]

Následně byl zaujat písmem a jeho možnostmi a zabýval se problematikou lettrismu.[5]

V celkové tvorbě Kratina postupně formoval elementy do základních tvarů nebo je řadil do horizontálních, či svislých struktur. Redukce tvarů dospěla až k základním elementům.

Na přelomu šedesátých let začal Kratina s tvorbou variabilních objektů, založených na principu konstrukce. Název variabil je vzat z latinského variabilitas, což v překladu do češtiny znamená proměnlivost. Jedná se o umělecká díla, která nic neznázorňují, na nic nepoukazují. Mají abstraktní charakter. Jsou složena z geometrických dílů, jež jsou vyrobeny z průmyslově zpracovaných materiálů, jako jsou kov, dřevo či plexisklo.[6] Tyto díly jsou skládány různými způsoby do dalších pevných tvarů, množeny a transformovány. Variabilní objekty jsou založeny na technice spojování a umožňují pohyb nebo jiné usazení elementů. Jejich smyslem je vytvářet příležitost ke hře a k aktivní účasti diváka na proměně uměleckého díla.

Po Kratinově stěžejním objevu možnosti pohybu a manipulace s uměleckým dílem se začal věnovat jen variabilním objektům a ostatní výtvarné techniky odsunul do pozadí. Tyto "variabily" tvořil umělec nejprve ze dřeva. Později od dřevěného základu ustoupil kvůli jeho tvarovým změnám a trvanlivosti. Dřevo vysychá, mění tvar a strukturu, což nevyhovuje zvýšenému namáhání objektu. Kratina zvolil jako náhradu chladný a opticky čistší kov, díky kterému do sebe jednotlivé části variabilů lépe zapadaly, a také opotřebovávání spojovacích částí bylo sníženo.[7] U některých děl se ještě setkáme s plastem či plexisklem, ale tyto materiály Kratinu zdaleka neuspokojovaly tolik, jako kov.

Za svůj život vytvořil nespočet variabilních objektů, na kterých až do konce života v roce 1999 pracoval a i po své smrti manželka Helena několik variabilů dokončila podle jeho plánů a náčrtů.

V silné umělecké generaci se Kratina projevoval jako samostatná a výrazná osobnost. Jeho úspěch na pomyslném uměleckém jevišti je nesporný.

[1] Hana Larvová, "Cílem je mi věc.", in: Radoslav Kratina 1928 - 1999 (kat. výst.), Gallery Praha 2013, s. 15-25, s. 16.

[2] Karel Holešovský, Radek Kratina, in: Radek Kratina (kat. výst.), Moravská galerie v Brně 1989, s.3-6, s. 4.

[3] Larvová (pozn. 1), s. 16.

[4] Larvová (pozn. 1), s. 19.

[5] Jiří Valoch, Objevitel variabilů, in: Radoslav Kratina 1928 - 1999, Gallery Praha 2013, s.29-45, s. 42.

[6] Ibidem, s. 34.

[7] Larvová, (pozn. 1), s. 21.

Duralové trubky s červenou a modrou (variabilní objekt)

Přechod od dřeva ke kovu, který se v umělcově tvorbě uskutečnil na počátku sedmdesátých let, je předznamenán právě tímto objektem.[1]

Dílo, datované do roku 1967, je, jak již název napovídá, je vytvořeno převážně z duralových trubek. Těchto 24 trubek je umístěno ve svislé poloze v řadě vedle sebe, které po obvodu fixuje bílý dřevěný, nahoře otevřený rám a jsou natřeny nitrocelulozovým lakem. Nátěr je červené nebo modré barvy a je využita i barva třetí, jež je původní témbr duralu. Barva u Kratiny měla vždy rozlišovací a nikoli malířský ani symbolický charakter. Kromě červené, modré a bílé používal ještě v menší míře žlutou.[2] Celkově se dá říct, že netíhl k barevnosti, ale soustředil se spíše na tvar. Každá trubka je střídáním těchto barev rozdělena do šesti polí. Díky nátěru každého pole duralové trubky z poloviny jednou z barev červené nebo modré a z druhé poloviny ponechání šedi duralu, vytvořil zajímavý efekt. Divák má možnost s dílem manipulovat. Manuálním otáčením je dosaženo různých efektů s vizuálně pestrou barevnou variací. Pokud se seřadí k sobě ve správném pořadí, mohou vytvořit opticky jakousi šachovnici barevných a nebarevných polí, z nichž každé barevné pole vykazuje jak červenou, tak modrou barvu, protože byly Kratinou rozvrhnuty nepravidelně. V jiných případech dochází k selektování barevného dojmu.

Pohyb nemusí být využit, je jednou z možností, kterou umělec nabízí člověku, jež vnímá umělecké dílo. Dá se však říct, že Kratinovi o pohyb jde a s manipulací počítal. Důležitost přikládá tomu, že měnit variabil zvládne člověk pouhou rukou. Pohyb spojuje diváka s uměleckým dílem, je základní esencí Kratinových variabilů. Zajímavá je pro něj především hra a lidská energie, která se zde nemůže uplatnit, zůstane-li člověk pasivním pozorovatelem.[3]

Pozorovatel, který u většiny uměleckých děl jen staticky přihlíží, má zde možnost do díla zasáhnout, pohybovat s ním a proměňovat jej. Estetická stránka, již člověk vnímá jako divák, se pomalu proměňuje na fyzickou, která se uplatňuje při průzkumu díla.[4] Přichází proces proměňování jedné pozice ve druhou, neustálé změny uspořádání. Variabil nemá žádný začátek ani konec, pouze možné fáze. Nelze jej brát jako uzavřený objekt, ale jako stále pracující dílo, které může zůstat v jakékoliv pozici.

Celé výtvor je orientovaný vertikálně a jeho rozměry jsou 122,5 cm x 32 cm. Velikost tohoto variabilu není úplně typická. Valná většina Kratinových děl nedosahuje více jak 60 centimetrů. Snad jediné monumentální dílo, které umělec vytvořil, je Transformovatelný objekt z konce osmdesátých let pro prodejnu s látkami na pražském sídlišti Lužiny.[5]

Samotný název Duralové trubky s červenou a modrou sice dílo nijak blíže nespecifikuje ani nám o sobě nic bližšího neprozradí, na druhou stranu divákovi ponechává volné pole působnosti, jelikož vnímající člověk není zatížen popisným názvem. Je jen na nás, jestli výzvu, kterou nám v tomto díle Kratina nabízí, proměníme a staneme se alespoň na chvíli spoluautory výsledné kompozice nebo budeme jen klidně zrakem zkoumat a pozorovat momentální konstrukci.

Tato práce je z období dřevěných variabilů a můžeme si jen domýšlet, proč Kratina zůstal u dřeva až do roku 1970. Nejspíš jej nepřesvědčila kompatibilita barvy a duralu. Pohyb trubek je totiž dokonalý a toho si tvůrce u pozdějších kovových variabilů, které jsou však bez nánosu barvy, velice cenil.[6]

[1] Zdenek Primus, Umění je abstrakce (kat. výst.), Praha 2003, s. 205.

[2] Larvová (pozn. 1), s. 20.

[3] Josef Hlaváček, Ohlédnutí za Novou citlivostí, in: Nová citlivost (kat. výst.), Litoměřice, 1994, s. 23.

[4] Jiří Valoch, Zdeněk Sýkora - Obrazy, Radek Kratina - Objekty (kat. výst.), Praha 1988, s.2-4, s. 3.

[5] Valoch (pozn. 5), s. 38.

[6] Primus (pozn. 8), s. 205.